Některá rozhodnutí se nedají uspěchat.

Občas za mnou někdo přijde s otázkou:

„Mám pocit, že bych měl/a prodat. Ale zároveň váhám. Jak poznám, že už je ten správný čas?“

Má odpověď je jednoduchá: "Tím, že se na to ptáte, už se pomalu blížíte k odpovědi."

Ne každý prodej je čistě racionální.

Někdy je v tom kus vzpomínek, starostí, nebo i obav, co bude dál. A to je úplně v pořádku.

Mým úkolem není Vás přesvědčit ať určitě prodáte, ale pomoci Vám tu pochybnost prozkoumat, bez tlaku. 

Co cítí lidé, když „ještě úplně nevědí“?

Za roky práce s klienty jsem poznala, že váhání není slabost. Je to známka toho, že Vám na tom místě záleží.

Lidé mi často říkají:

• „To místo mám pořád rád/a, ale už cítím, že v něm nezůstanu.“
• „Nevím, jestli to prodávám proto, že chci anebo proto, že musím.“
• „Držím to z loajality... možná víc k minulosti než ke mně.“

A právě v tomhle bodě dává smysl si popovídat. Ne jako klient a makléř, ale jako dva lidé, co hledají správný okamžik pro změnu. 

 Kdy už srdce ví, i když hlava ještě ne.

 Všimla jsem si, že se něco mění, když:

• přemýšlíte o prodeji víc než půl roku
• začínáte mluvit o „novém začátku“
• prostor Vám už spíš bere energii, než dává
• udržujete nemovitost, ale už tam nechodíte s radostí

To všechno jsou signály, že část Vás už ví, že změna je možná.

 Jen hledá způsob, jak ji udělat v klidu.  

 A jaká je moje role? Nebýt tlačítko „prodat“, ale člověk, co naslouchá.

Možná to zní zvláštně od realitní makléřky, ale:

Někdy klientům říkám, že ještě není čas. A někdy naopak jen stačí dodat jistotu.

Zažívám situace, kdy:

• klienti zdědí nemovitost a nevědí, jestli prodat
• někdo se stěhuje, ale cítí se provinile, že „opouští domov“
• váhají, jestli je teď dobrý trh anebo je změna dobrá pro jejich život

V těchto chvílích nejde o metr čtvereční, ale o rozhodnutí, které má být Vaše, ne podle trhu, ale podle Vás. 

Příběh z praxe: Klientka, která chtěla pustit, ale potřebovala chvíli navíc

Paní D. mi volala, že by chtěla prodat byt po rodičích.

Ale každá zmínka o prodeji ji rozesmutnila.

Dali jsme si čas. Mluvily jsme nejen o bytu, ale i o tom, co s tím prostorem prožila.

Když se pak rozhodla, šlo to rychle. Ale to rozhodnutí přišlo z klidu, ne ze spěchu. A já vím, že právě tak to má být. 

A jak poznáte, že je čas právě pro Vás?

Někdy stačí věta:

„Asi to nezvládnu sám/sama.“

Nebo:

„Přemýšlím nad tím pořád dokola.“

V tu chvíli je správný okamžik zeptat se nahlas.

A já jsem tady proto, abych Vám pomohla si na to odpovědět. Ne za Vás, ale s Vámi.

Potřebujete si jen popovídat, bez závazku?

Ozvěte se.

Popovídáme si, co právě řešíte a zjistíme, jestli je to ten správný čas.

Nebo taky ne. A to je úplně v pořádku.